Klub wire-wrappingu, mé oblíbené drátovací techniky, pořádával pravidelné soutěže.
Jedno ze zadání znělo: „Balada o duhové kuličce“ na motivy stejnojmenné písně a klipu kapely Znouzecnost
Motiv jsem měla vymyšlený. Začala jsem shánět kuličku. Ale jak na potvoru žádná vhodná v dosahu – chtěla jsem minerálovou kuličku, z přírodního minerálu, broušenou, ideálně do zelena. A poměrně velkou. Nikde nic. Až jsem zabrousila ke košíku s vinutkami. Přebírala jsem je a přebírala, pořád se mi nic nehodilo. Jen jedna. Jenže modrobílá…
Měď, modrá a bílá nejde moc dohromady. Aspoň ne v daném poměru. Hodil by se bílý kov… Dobrá, stejně tu mám několik špulek silně postříbřeného měděného drátu. Zkusím to s ním.
Prvních několik pokusů skončilo v koši. Ukázalo se, že motiv bude třeba modifikovat, protože původní provedení nevypadá zdaleka tak dobře, jak by mělo. Původní tvar disku jsem tak změnila na tvar červené krvinky, s velkým jádrem uprostřed tvořeným vinutkou.
Modifikace motivu si vyžádala také přidání korálků – kovových i broušených minerálových rondelek. V souladu se zamýšlenou barevností jsem tedy přidala drobné rondelky topazů a labradoritů spolu s několika křišťálovými. Ve své podstatě už se jednalo o úplně jiný šperk, než byl v původním návrhu. Ale i to se občas stává.
Začala jsem postupně stavět strukturu krvinky, pěkně od středu, s velmi dlouhými dráty pro kostru.
Některé spoje se neosvědčily a tak jsem je opět rozebrala a přepracovala. Tušila jsem, že největším oříškem bude přidávání drátů kostry. Ale podařilo se mi ho rozlousknout velmi zdárně.
Přibývalo patro po patru, jedno s topazovými rondelkami, druhé s labradoritovými. Ve vlnkách korespondujících s kresbou na vinutce.
Bojový úkol: „Nevypíchnout si oko.“ (Ještě že nosím brýle :))
Nakonec bylo potřeba „krvinku“ uzavřít a vytvořit tak krajkový vnější obal ze všech stran, ne jen otevřený trychrýř.
Přidala jsem trojřadý jemný řetízek, spojky, proplétanou šlupnu a zapínání.
Na závěr jsem náhrdelník napatinovala. Patina utlumila přílišný lesk postříbřeného drátu a leštěním jsem pak nechala vyniknout všechny stuktury a kamínky.
Pohled z „ptačí perspektivy“ na náhrdelník, jemuž vévodí vinutá kulička. Jemné modravé odlesky labradoritů v šedivé záplavě doplňují jiskřičky v srdcích topazů a drobné kovové kuličky. Vše dohromady pak nechá krásně vyniknout vinutku.
A na modelce:
Dostal jméno „Jádro komety“.
Pro mnohé příliš kontroverzní kousek. Osobně na něm nic kontroverzního nevidím. Prostě je výrazný. Přitom se hodí k poměrně jakékoli příležitosti, k mnoha stylům. Upoutá, ale nekřičí, pohladí, ale nepřehlédnete ho.
Zaujal Vás tento blog? Nechte si posílat odkazy na blog rovnou do e-mailu:
