Na Fleru jsem začala jako průměrný hobík v roce 2010. Ale ta atmosféra a hlavně různé soutěže mě vtáhly a donutily posouvat svou laťku výš a výš, každý měsíc. Byla to nejspíše Velká meziklubová soutěž, která stojí za zrodem mého dnešního šperkařství (více o soutěži). Teda za tím, že jsem se do toho vrhla na vážno, že koníček přerostl v pořádného koně.

Vymyslela jsem vlastní techniku – nadyrhaní (více o technice). Následně mě Irena Eire Šmérková přitáhla ještě více k wire-wrappingu, do kterého jsem se sama pustila naprosto intuitivně. Odráží mou lásku k industriálnu, k městu, ale i přírodě. K jejich prolínání.

Šperk vyrobený do 3. kola Meziklubovky na téma „Orient“.

S několika dalšími nadšenci jsme založily klub Pink Panter. Tam jsem se jako jednooký mezi slepými jala pomáhat dalším lidem na cestě k lepším produktovým fotkám. Vytvořily jsme soutěž, Panter Fler Foto, jejímž prostřednictvím jsme chtěly další motivovat ke zlepšení produktových fotek.

Klubový život a organizace soutěže byly časově velmi náročné, ale rozhodně nelituji. Ačkoli jsem v éře Pink Pantera vystupovala spíše jako učitel, sama jsem se mnohému naučila a za mnohé jim vděčím. Prostor pro zlepšování bude ale vždy.

Diplom ze soutěže s mým náhrdelníkem „Srdce“.

Psal se rok 2014. Nadyrhaní se neprodávalo, dráty ano. Nejen prodávaly, slavily dokonce mezinárodní úspěch (!). Můj náhrdelník Srdce obsadil v mezinárodní soutěži krásné druhé místo mezi bezpočtem skvělých drátovaných šperků. Eire (Už zase, vidíte, ona je trochu můj tahoun. A možná i já její. Máme takový malý think-tank.) mě přemluvila k seznámení s Věninou Kolomazníkovou. Jsem totiž od přírody plachý tvor. A z Fleru jsem si „odnesla“ „stigma“ nevzdělanosti v oboru (rozumněj chybějící vysoká umělecká škola). Chtěla jsem jí ukázat svoje věci. Hledala jsem místo na výstavu. Do té chvíle mě všichni odmítli.

Klaplo to bezvadně. Domluvila jsem si taky kurz. Totiž, ve wire-wrappingu už jsem narážela na limity studeného spoje. A v mé mysli byla spousta dalších projektů, které potřebovaly ještě něco více. Rozhodla jsem se proto pro lití do ztraceného vosku. Techniku jsem si naprosto zamilovala a dnes je vedle wire-wrappingu mou stěžejní technikou. Nadyrhaní jsem nechala zatím plavat.

Plakát k výstavě (2015)

V plném rozjezdu přišly děti. A ty mnohé změnily. U druhého jsem se rozhodla nepřerušovat tvorbu, právě naopak. Udržet obchod živý. Protože ten rok a půl, co jsem vypadla prvně, mě stál hodně. Stál mě spoustu zákazníků, kteří dnes už nakupují jinde. Spoustu fanoušků, kteří už na mě zapomněli. Připomíná se jen těžko. Vlastně teď jedu zase od začátku. Jen jsem nabita zkušenostmi. Jedním z posledních důležitých kroků bylo stříbro. Puncovní úřad sice do jisté míry bere pro stříbro i volné živnosti, nicméně je to poněkud na hraně a to mi bylo proti srsti. Proto jsem se domluvila s Věninou, že budu její učeň, a jsem tak zaregistrovaná jako zlatnice i na živnostenském úřadě.

Čarovný Fénix, práce na zakázku

Stále dělám šperky „jen“ doma u stolu. Když jsme pořizovali bydlení, počítali jsme rovnou s místností navíc – pracovnou. Z místa o velikosti A4 je dnes celý stůl a velká police nad ním. Stůl je upravený výřezem „po šperkařsku“ a vybavení střídám podle toho, na čem zrovna pracuji. Jednou je to sada kleští a dráty, jindy pájka na vosky nebo dremelka. Další věci jezdím dělat do zlatnické dílny, která disponuje nesrovnatelně větším vybavením než můj skromný stůl.

Můj nejnovější projekt – kolekce Vitrážky.

A plány do budoucna? Příští rok bych ráda opět výstavu. Za dva roky mě čeká velká křižovatka, budu si muset vybrat. Jestli zůstanu v dílně nebo se vrátím do práce. Se dvěma dětmi totiž oboje nejspíše nepůjde.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *